Paní D: „Ani v pětaosmdesáti si nepřipadám sama. Stále mám chuť si hrát

Na terénní sociální službu SPONA - Společná cesta blanenské charity se paní D. obrátila před čtyřmi lety. Po těžké nemoci začaly pětaosmdesátileté ženě docházet síly a cesty na nákup či k lékaři se pro ni staly nezvladatelné. Charitních služeb využívá dodnes, boj s každodenními úkoly však nevzdává. „I když mi oblékání trvá hodinu, pokud to zvládnu sama, je to ještě dobré,“ usmívá se šedovlasá žena.

Paní D. pochází z jedné z vesniček na Blanensku. Narodila se v zemědělské rodině a tak v padesátých letech kvůli komunistickému režimu musela i s manželem a dvěma malými dětmi utéct do Blanska. Po porodu dcery už v mládí bojovala s těžkou nemocí. Nad ní sice zvítězila, s nástupem režimu však zažila, co je to bída. K jídlu měli s rodinou hlavně brambory a často měli i hlad. „Padesátá léta byla opravdu těžká. Tehdejší prezident Klement Gottwald neměl rád zemědělce a tak jsme trpěli. Komunisté nám všechno vzali, ze mě udělali kulaka, a aby mě nezavřeli, museli jsme odejít do Blanska,“ vzpomíná na nástup režimu stará paní. Ve městě se jí po rodné vísce stýskalo. Byt jí připadal jako zlatá klec, se ztrátou známého prostředí se vyrovnávala psaním poezie.
Těžkou prací a nekvalitní stravou podlomené zdraví se ohlásilo znovu, když bylo paní D. kolem čtyřiceti let. „Tehdy jsem dělala na půldruhé směny v pekárnách a tělo už ten nápor prostě nevydrželo. Měla jsem záněty snad po celém těle. Pět let mi tehdy trvalo, než jsem se z toho jakžtakž dostala,“ popisuje žena.
Znovu se nemoc ohlásila před pár lety. V osmdesáti letech paní D. zvítězila nad rakovinou. Těžkou operaci ji tehdy pomohla přestát hlavně víra. „Nemoc jsem si nechtěla připouštět. Říkala jsem, pane Ježíši, pojď se mnou, tohle sama nezvládnu. A když jsem se po operaci probudila, měla jsem pocit, že u mě opravdu stojí Kristus s Pannou Marií,“ vypráví.
Nyní trpí paní D. těžkou artrózou a každý pohyb je pro ni obtížný. Pracovnice charity tak s ní jezdí k lékařům a i jinak jí pomáhají. „Jsem moc ráda, že charita existuje. Je pro mě důležité, že je tu někdo, kdo mi vždycky pomůže. To se hned člověku žije klidněji,“ pochvaluje si pětaosmdesátiletá žena.
Na svoji vlastní rodinu už moc spoléhat nemůže. Manžela pochovala před dvanácti lety, děti má v důchodovém věku a samy už ztrácí zdraví. Pravidelně ji však ony nebo vnoučata navštěvují. „Sama se být necítím. Stále mám chuť si hrát. Baví mě hlavolamy, k Vánocům dostávám od dětí hry. Tady s vnukem třeba střílím míčky na branku,“ ukazuje ke dveřím obývacího pokoje.
I když v životě paní D. zažila mnoho bolesti, připadá si šťastná. Budoucnosti se už nebojí, jen ji trochu mrzí, že s ní jako s invalidou mají někdy lidé v okolí málo trpělivosti. „Víte, cítím, jak třeba kamarádky zdržuju, ale to už tak prostě je. Na nikoho se nezlobím, nemám v sobě nenávist, ta by se stejně odrazila znovu jen ve mně. I když mi občas někdo hodně ublížil, poznala jsem víc hodných lidí. I já sama jsem dělala nějaké chyby, na které nejsem hrdá,“ přiznává stará žena.