Pan P.: Žil jsem jako Robinson. Teď sedím na vozíku a pozoruji, jak mi dochází síly

Dlouhá léta žil v lesích u Blanska, kde ho za zimních nocí zahříval jen jeho pes. Dny trávil příležitostnými brigádami, procházkami i ručními pracemi v Nízkoprahovému denním centru blanenské charity. Kruté mrazivé noci mu pomohla přežít charitní Noclehárna pro muže, vykoupat se docházel na pracoviště Charitní pečovatelské služby. Před dvěma lety dostal třiašedesátiletý pan P. šanci začít znovu žít. Dnes má díky charitě a obci zrekonstruovaný byt v Domě s pečovatelskou službou ve Velkých Opatovicích. Plánuje se do něj vrátit hned, jak dostane novou protézu. V těžkém životě bezdomovce totiž přišel kvůli zdravotním potížím o nohu.

„V Blansku jsem prožil dobrou polovinu života. Bydlel jsem, kde se dalo, po ubytovnách a hezkých pár let taky v lesním srubu jako Robinson. Mám rád samotu, v lesích se mi nestýskalo. Vždycky jsem tam měl psa, který mi dělal společnost a v noci mě zahříval,“ vzpomíná na svoje dobrodružná léta muž na invalidním vozíku.
Než znovu zvládne žít sám ve svém bytě, starají se o něj pracovnice Nemocnice Milosrdných bratří v Letovicích. Na život s novou protézou se těší, zároveň jej však neopouští ani strach. „Vlastně mě bavilo vždycky všechno, co jsem v životě dělal. Když jsem byl zdravý, myslel jsem si, že všechno zvládnu. Teď jsem na vozíku a pozoruju, jak mi dochází síly. Bojím se, jak to se mnou všechno dopadne,“ přiznává důchodce.
Nejdůležitější nyní pro něj je, že se může kam vrátit, že má na sklonku života kde bydlet. Byt dostal ve Velkých Opatovicích, kde kdysi žil se ženou a se synem. S ním se po letech ve městě znovu setkal. „Syn tehdy žil s rodinou ve Velkých Opatovicích. Od někoho se dozvěděl, že jsem se do města přistěhoval. Když u mě zazvonil, ani jsem ho nepoznal. Neviděl jsem jej od dětství,“ říká pan P. Dlouhá léta se nesetkal ani se svým otcem a bratrem, kteří žijí v Kladně. „Teď už bych k nim ani nezvládl dojet. Bez nohy do vlaku nenastoupím,“ vysvětluje starý muž.
Než byl pan P. převezen do letovické nemocnice, začal se ve velkoopatovickém bytě pomalu zařizovat. Díky Středisku vzájemné humanitární pomoci blanenské charity dostal základní vybavení, vlastní postel, přikrývky, oblečení i kuchyňské nádobí. „Psa už mít nemůžu, tak jsem si do bytu pořídil aspoň akvárium s rybičkami. Akorát teď už nezvládnu ani ty, tak přemýšlím, co s nimi. Třeba si je někdo vezme,“ doufá invalida.
Do Blanska přišel pan P. před lety za prací, tu se mu však za celý život získat nepodařilo. Přivydělával si různými brigádami, sousedům pomáhal na zahradách nebo se v Nízkoprahovém denním centru zaměstnával ručními pracemi. „Vlastně jsem se vždycky snažil něco dělat, jen, abych se nenudil. Ráno jsem vstal a obešel všechny sousedy, jestli něco nepotřebují. Znalo mě celé staré Blansko. Někdy jsem se pomoc dostal peníze, jindy jídlo,“ vzpomíná bývalý bezdomovec.
Na život v Blansku vzpomíná rád. Jen opravdové přátelství se mu mezi lidmi bez domova nikdy nevázat nepodařilo. „Ostatní bezdomovci po mě většinou chtěli jen peníze. Nechtěl jsem mezi ně zapadnout. Nikdy jsem nespal na nádraží nebo neležel opilý v parku. To bych se styděl,“ uzavírá svoje vyprávění.