Paní Š: Věřím, že moje děti jednou budou mít domov

Paní Š. je matkou pěti dětí. Letos jí bude čtyřicet let a její rodina ještě nikdy nepoznala, co je to mít vlastní domov. S přítelem a dětmi putovali z podnájmu do podnájmu, až se vloni ocitli bez střechy nad hlavou. V nejhorších chvílích je zachránili právě pracovníci blanenské charity.

„Bydleli jsme tehdy v rodinném domku v jedné vesnici na Blanensku. Jenže pak nám majitel řekl, abychom se vystěhovali, že chce dům prodat. I když jsem tehdy hledala podnájem všude, kde to jen šlo, do uplynutí dané lhůty se mi to nepodařilo,“ vzpomíná na krušné chvíle matka rodiny.
A tak jednoho dne prostě neměli kam jít. Přes linku důvěry se dozvěděli o službě Krizové pomoci blanenské charity, díky níž na dalších sedm dní našli útočiště. „Týden sice na vyřešení naší krize s bydlením nestačil, ale díky pomoci pracovnicím krizového centra jsme si postupně našli podnájem, ve kterém bydlíme dodnes. A vlastně nám charita pomáhá s návratem do života stále,“ říká paní Š.
V současnosti žije sedmičlenná rodina v dvoupokojovém bytě v Blansku. I když počítají každou korunu, mají kde spát a co jíst. V paní Š. však nadále zůstává strach z budoucnosti. Ona i její invalidní druh jsou momentálně bez práce a tak musí spoléhat jen na sociální dávky, rentu a důchod přítele. A za to pět dětí ve věku od šesti do devatenácti let uživí jen stěží. „Pomatuji si na chvíle, kdy jsem chodila na charitu pro těstoviny, abych vůbec měla dětem dát co jíst. Teď, když jsme dostali sociální dávky, je to trochu lepší, ale i tak máme sotva na jídlo a základní potřeby. Když třeba před nedávnem přišel syn ze školy, abych mu dala čtyři sta korun na divadlo, musela jsem mu říct ne. Ty peníze by mi pak chyběly na jídlo,“ podotýká smutně pětinásobná matka.
Jak to s nimi bude dál a jestli se jim podaří podnájem platit i v budoucnu, si rodina odhadnout netroufá. Na pomoc příbuzných spoléhat nemůže a tak se s životem na hranici bídy pokouší bojovat, jak to jen jde. „Rodiče jsou rozvedení, otec teď žije někde v Čechách a nemá o nás zájem. Matka sice bydlí v Blansku, ale nestýkáme se. V životě mi hodně ublížila a vidět ji prostě nedokážu. Vlastně mi vždycky víc pomáhali cizí lidé, než moji nejbližší. Jen po babičce s dědečkem se mi pořád moc stýská. V dětství jsem u nich byla skoro pořád, a zatímco u vlastní matky jsem musela prosit i o jídlo, u nich jsem poznala, co je to opravdová láska,“ vzpomíná se slzami v očích paní Š.
Přestože se už skoro dvacet let paní Š. stěhuje s dětmi po podnájmech, věřit v lepší budoucnost nepřestává. „Poslední dobou sice v sobě už nenacházím sílu žít dál, jsem strašně unavená a nad vodou mě drží jen děti, ale stále doufám. Doufám, že se mi podaří získat práci, že si najdeme stálé bydlení a že začneme konečně normálně žít. A nejvíc doufám v to, že se moje děti budou jednou mít lépe než já,“ uzavírá svoje vyprávění.