Azylový dům

Paní H.: „Azylový dům nás zachránil. Budoucnost si ale musím vyřešit sama

Služby blanenské charity paní H. poprvé vyhledala před více než dvěma lety. Chyběly jí peníze na zaplacení elektřiny a tak zavolala na charitní krizovou pomoc Okno dokořán. Díky ní se dozvěděla o azylových domech. Ty pro ni momentálně znamenají jedinou možnost, kam se s dětmi uchýlit. Strach z budoucnosti ji však neopouští.

„I když jsem za ubytování v azylových domech vděčná, vím, že to není trvalé řešení. Pobyt v nich je většinou omezen jen na rok. Musím za pár měsíců vystěhovat a tak se snažím najít vlastní bydlení,“ říká mladá matka tří dětí.
Nejraději by sehnala podnájem přímo v Brně. Nejstarší syn paní H. tam musí docházet do logopedické školky a místo internátu by tak mohl žít s mámou a se svými sourozenci. „Chtěla bych mu být nablízku. Není to s ním jednoduché. Má blokaci mozku, epilepsii a začala se u něj projevovat agresivita vůči ostatním dětem i vůči mně. Na internátu být nechce, potřebuje domov,“ je přesvědčena paní H.
Najít svým dětem domov. To je pro paní H. nyní nejdůležitější úkol. Bojí se, že když se jí to nepodaří, o potomky přijde. „Kdybych byla sama, tak o budoucnost žádné obavy nemám. Jsem vyučená v oboru kuchař-číšník a tato místa se často nabízí i s ubytováním. S dětmi je to ale složité. Nevím, kdo by mi je hlídal, kdybych pracovala,“ přemítá matka.
Na děti je momentálně sama. Přítel jí před několika lety odešel na Slovensko a jiného mladá žena zatím nehledá. „Vím, že by děti potřebovaly chlapa jako sůl. Bývalý přítel se k nim však nechoval hezky, nechával je za trest klečet a bil je. Nechci v mém věku házet flintu do žita, ale mám už strach,“ vzpomíná na společné soužití jednatřicetiletá žena.
Sama žila bez mužské autority od raného dětství. Pěstounský otec před jejíma očima spáchal sebevraždu a svého vlastního tatínka nepoznala. „Stejně bych táty jednou chtěla vypátrat. Maminka mi o něm ale nechce nic prozradit. A i tu jsem našla teprve před dvěma lety,“ prozrazuje žena.
Paní H. byla odloučena od své vlastní rodiny hned po narození. Po pobytu v dětském domově si svoje místo musela probojovávat mezi osmi nevlastními sourozenci v pěstounské rodině.  A i o tu přišla na prahu dospívání. Když byla ještě malé dítě, pěstounský otec spáchal sebevraždu a nevlastní matka jí zemřela v šestnácti letech. „Na pěstounskou maminku vzpomínám dodnes a jsem ráda, že jsem nakonec našla i tu vlastní. Je ale už hodně nemocná, pomoc tak od ní čekat nemůžu. Musím se spoléhat sama na sebe,“ tvrdí paní H. O to víc se snaží zajistit lepší budoucnost alespoň svým dětem. „Záleží mi na tom, aby se děti měly dobře. Začala jsem jim proto i nějaké peníze spořit. Teď je ale nejdůležitější sehnat jim pořádné bydlení,“ nepřestává doufat.