Lubomír Juránek před pár dny dokončil 500 mil extrémního závodu 1000 MILES ADVENTURE. Týden jízdy náročným terénem bez podpory zvenčí s minimem věcí, s povinnou výbavou, spacákem, karimatkou a jedním suchým oblečením na spaní věnoval výzvě Kilometr za korunu – pro klienty s hendikepem charitní služby Emanuel Doubravice. Na vybavení do nových postelích pro klienty získal 10 000 korun! Děkujeme všem, kteří jste přispěli, velmi si vaší podpory vážíme!
S Lubošem jsme se potkali krátce po závodě v suchu a pohodlí u kávy a zeptali jsme se ho na pár postřehů ze závodu.

Je to zhruba 2 týdny, co jste doma. Jak na závod vzpomínáte?
Hned po skončení závodu začal vzpomínkový idealismus. I když jsem se na závod připravoval fakt pečlivě, některé věci mě překvapily. Na důležité věci se nachystáte, ale o závodě rozhodují i detaily, třeba když kamarádovi propíchlo pneumatiky hrající si koťátko, což naštěstí nakonec vyřešil.

Řekněte nám něco o tom, jak vypadal váš den na závodě
Každý den jsme vyjížděli před 6 hodinou ráno a jeli deset, dvanáct hodin, abychom stihli náš denní plán. Průměrná rychlost závodníků je zhruba 10 km za hodinu. Velkou část cesty jsem kolo musel táhnout, takže chvíle, kdy jsem na něm jel, byly vlastně za odměnu. Denně jsem se snažil mít jedno teplé jídlo, jinak jsem jedl hodně čokoládu, rychlé cukry.

Jaké chvíle pro vás byly nejtěžší?
Vedle zdravotních potížích pro mě byla nejhorší zima. Když druhý den teplota náhle spadla ze 35 stupňů na 12 stupňů. Jeli jsme hodiny v zimě a v dešti, z pláštěnky vylívali pot. Když jsme tak po dni v dešti konečně se soumrakem dojeli do vesnice, kde pro nás otevřeli kulturní dům, a ještě nám uvařili čaj, připadalo nám to skoro jako zázrak.

Cílem výzvy Kilometr za korunu bylo získat peníze na matrace a další vybavení pohodlnějších postelí pro klienty s hendikepem. Jak jste spal na cestě vy?
Spali jsme různě, často pod turistickými přístřešky, pod tribunou na fotbalových hřištích. Během cesty mi praskla nafukovací karimatka, tak jsem si ke konci dne hledal v kontejnerech kartony, na kterých bych mohl přespat,. Je zajímavé zkusit se třeba i na krátkou dobu obejít bez věcí, které považujeme každý den za samozřejmé. Třeba symbol luxusu pro mě po pěti dnech na cestě představoval šálek kávy.

Do Emanuelu jste přijel krátce po závodě. Jaké to pro vás bylo?
Za děckama v Emanuelu, za Hankou (vedoucí služby) i ostatními zaměstnanci, kteří do práce s „dětmi“ opravdu dávají srdce, jezdím vždycky rád. Donesl jsem jim pro štěstí rolničku, která mě provázela celou cestu a chránila proti medvědům.